na Valašsku, v Růždce u Vsetína, v kraji drti a kamení. Naše rodina musela bojovat s neúrodnou půdou, aby jsme měli na živobytí. Ohluchl jsem ve dvou a půl letech po zápalu mozkových blan. Teď jsem hluchý jako poleno. Když někdo prdne, tak to slyším, ale nosem. Rodiče se rozhodli, podle rady souseda, dát mě do školy ve Valašském Meziříčí. Do školy jsem nastoupil v roce 1943, tedy v době nacistické okupace. Když jsem poprvé s tatínkem vcházel do budovy ústavu ve Valašském Meziříčí, měl jsem ohromný pocit z obrovské budovy a kdykoliv sem přicházím, tak si na tyto chvíle vzpomenu.

Na školu mám krásné vzpomínky, kdy jsme s kamarády prováděli různé lumpárny a také vzpomínám na různé učitele, kteří mě něčemu naučili. Tehdejším ředitelem ústavu byl pan Mlynář. Byl to dobrý člověk, chodil mezi nás děti a vyprávěl si s námi. Také si vzpomínám na pana učitele Konečného, který výborně ovládal znakový jazyk. Pan učitel Holotík starší byl velice přísný na psaní, byl známý svoji svéráznou metodou výuky, když trestal žáky úderem pěsti do hlavy. Jinak byl výborným učitelem, hodně jsem se od něj naučil. Vím, že byl přísedícím u soudu. Byl vždy elegantně oblečený a vyzařovala z něj důstojnost a autorita. Při příchodu pana učitele Holotíka do třídy si všichni dávali pozor, aby něco neprovedli. Ve škole se převážně vyučovalo orální metodou a my jsme stejně potom o přestávkách znakovali. Když nás učitelé viděli, nijak nám nebránili a snažili se nám některé znaky opravovat.

Pamatuji si, že se tenkrát vůbec nesportovalo. Místo sportu jsme chodili na procházky v okolí Hrachovce a Štěpánova, drželi jsme se ve dvojicích za ruce. Byla to asi pětikilometrová jednotvárná túra. Vychovatel pan Chalupa byl velkým příznivcem vycházek do přírody a nebral ohled na to, zda prší nebo je horko, všichni museli na procházku. V roce 1944 okupovali Němci školu v Ivančicích a jejich žáci se přestěhovali k nám do Valašského Meziříčí. Škola i ubytovna byla plná neslyšících dětí, byli jsme tam natlačeni jako sardinky. V Ivančicích pravidelně sportovali. Takže jsme byli vděčni za to, že do naší školy přivezli sportovního ducha. Začali jsme hrát různé míčové hry, chlapci hlavně fotbal, děvčata odbíjenou. Velkou vůdčí osobností mezi žáky byl ivančický žák Josef Veselý ze Žďáru nad Sázavou a pozdější reprezentant ve fotbale neslyšících. Obdivuji Josefa za jeho výkony. Byl výborný nejen ve fotbale, ale i v odbíjené, stolním tenise. Dodnes jsme dobrými kamarády.

Po únorovému převratu v roce 1948 se změnil systém tak, že jsme se museli stěhovat o rok později do ústavu v Ivančicích. Bylo nařízeno, že se ve Valašském Meziříčí bude učit od 1. – 5.třídy a v Ivančicích od 6. – 9.třídy. Po dvou letech se učitelé a vychovatelé ústavu ve Valašském Meziříčí vzbouřili proti tomuto způsobu a vše se vrátilo zpátky. Vděčím škole a jejím učitelům že mi dala vzdělání.

Školu jsem vychodil v červnu roku 1953 za měnové reformy. Nevěděl jsem, kam půjdu do učení. Rodiče si přáli, aby se šel učit do Svitu. Teprve v srpnu se rozhodlo díky panu učiteli Kvítkoví z Ivančic, že se nás šest chlapců půjde učit na čalouníka v Dřevopodniku v Brně.

V Brně jsem se okamžitě zapojil do sportovního života neslyšících ve fotbale, hokeji, stolním tenise a odbíjené.

Od roku 1956 do roku 1959 jsem reprezentoval ČSSR ve fotbale. Ale v té době nebylo moc možností. Utkali jsme se jen se zeměmi socialistického tábora. Hrál jsem v útoku na levém křídle. Později jsem ze zdravotních důvodů odstoupil. V osmnácti letech jsem začal pracovat ve výboru Sportovního klubu Moravské Slávie neslyšících v Brně. Často jsme si o tom povídali se zakladatelem Ústřední Moravskoslezské jednoty hluchoněmých se sídlem v Brně panem Vejchodou a předsedou jednoty panem Kopřivou o organizaci Domova hluchoněmých a o problémech hluchoněmých v tehdejší době i minulosti.

Neslyšící dokázali vlastníma rukama vybudovat architektonicky krásnou budovu, kterou pak komunisté s byrokratickým šimlem ukradli a dodnes ji nevrátili původnímu vlastníkovi. Rozčiluje mě, jak ústředí Svazu neslyšících a nedoslýchavých podvodným způsobem balamutí neslyšící v Brně a využívá toho, že se neslyšící nemohou sami hlasitě ozvat. Bohužel, na to doplatí opět neslyšící. Co není schopna dělat jedna obrovská organizace musí suplovat menší organizace, které se dělí podle zaměření.

Ale vraťme se ke sportu. Naše fotbalové družstvo soutěžilo pravidelně na mistrovství ČSSR. Měli jsme vždy smůlu s mužstvy ze Slovenska. Patnáctkrát jsme byli korunním princem. Ani jednou jsme nezískali titul mistrů ČSSR. Tenkrát se hrála dobrá kopaná. Teprve po rozdělení ČSFR jsme se stali mistry ČR, dokonce třikrát za sebou. Podle mého názoru, fotbal neslyšících bez slovenských mužstev ztrácí na kvalitě a zajímavosti. Zakládal jsem v Brně nohejbalový turnaj v roce 1971, později tyto turnaje zaštiťoval časopis GONG. Mnozí si pamatují na nohejbalový turnaj o Velkou cenu Gongu, který jsme vymysleli s panem redaktorem Petlachem a Lumírem Gracou, který vtiskl Gongu dnešní grafickou podobu. Oba dnes již nežijí.

Hrál jsem fotbal až do 51 let. Pravidelně jsem vypomáhal ve fotbalovém mužstvu neslyšících v Jihlavě. Jednu dobu jsem byl hráčem, trenérem i předsedou Sportovního klubu neslyšících Moravská Slávia v Brně. Není mnoho neslyšících, kteří by byli ochotni převzít odpovědnost na svá ramena, v té době se rozhodovalo o bytí či nebytí fotbalu v Brně. Vzpomínám si, že nás několikrát (poprvé v roce 1966), zachránil příchod mladých neslyšících ze Slovenska. Potom asi v roce 1984, když odešli naši nejlepší funkcionáři, hrozil znovu zánik sportu v Brně. Dnes již nejsem ve sportovním výboru a vidím, že je v dnešním výboru dost schopných mladých neslyšících, kteří udrží a budou rozvíjet sport v Brně. Přeji jim mnoho úspěchu, aby převzali štafetu sportu v Brně a i v republice.

Všichni jsme byli rádi, že se v roce 1989 udály změny k lepšímu. V té době jsem byl zvolen jako pozice na místopředsedu sportovního klubu neslyšících Moravská Slávia v Brně. Hodně neslyšících si hodně opravdu pamatuje na tento areál SVAZARMu neslyšících v Brně Řečkovicích. Zde se pořádali soutěže ve střelbě jízdy zručnosti a také různé technické sporty. Neslyšící automobilisté si mohli sami opravovat vlastní auta a scházeli se společně zde pravidelně. Po revoluci se rozhodovalo, jestli tradice letní klubovny neslyšících zůstane. Bývalý výbor SVAZARMu, který je nyní ve výboru BSN, se rozhodl ukončit činnost SVAZARMu v Brně. Ačkoliv jsem byl svazarmovským laikem nedalo mi to, abych pomohl zachránit areál, kde neslyšící od roku 1956 odpracovali tisíce brigádnických hodin, kde by mohlo ještě spoustu neslyšících sportovat a bavit se. Byli jsme opravdu ve velké nevýhodě, protože bylo proti nám hodně lidí, jednak lidé z okolí nového brněnského sídliště, radnice Řečkovic, která se právě domáhala navrácení pozemku. Museli jsem tak přeměnit celou strukturu činnosti, neboť nám zakázali provoz střelnice i vjezd aut. Není to tak dávno, museli jsem hodně vyjednávat na úřadech. Při jednáních nám čestně pomáhali tlumočníci například paní Szymusiková, pan Šváb i pan Poláček. Vytvořili jsme organizaci známou pod zkratkou AVZO – klub neslyšících, což je nástupnická organizace SVAZARMu. Organizace se zabývá převážně technickými sporty. V prvních třech letech po revoluci jsme udělali vše nezbytné pro ostatní neslyšící v Brně.

V době po zmanipulovaném hlasování, kdy se nepodařilo získat majetek brněnských neslyšících na Vodové 35 zpět od bývalého Svazu invalidů (jeho část byl Svaz sluchově postižených), jsem se rozhodl pozvat do Brna pana Buberleho na přednášku, která se konala ještě v Domově neslyšících na Vodové 35. Touto jeho návštěvou bylo rozhodnuto, že by v Brně měla vzniknout organizace ČUN, která by vytvořila prostředí, kde by organizace byly, tak říkajíc, v konkurenci, neboť Svaz pro neslyšící mnoho neudělá.

AVZO neslyšících, jehož jsem předsedou, dodnes spolupracuje s ČUN a v roce 1994 jsme pro ČUN oblast Brno pomohli vypracovat první smlouvu mezi ČUN a Sokolem Řečkovice. Ivan Poláček, který se mnou spolupracuje, založil Klub mladých neslyšících, a pomáhal najít obsah činnosti v areálu v Řečkovicích. Jsem rád, že mladí neslyšící rádi využívají celý areál, vidím, že celé moje snažení nebylo marné. Je mi smutno, že si mladí neváží práce naší generace a často naši práci znevažují. Neuvědomují si, že tento areál je nutné také udržovat a udržet areál pro další generace neslyšících.

Na stará kolena jsem založil s panem Hodovancem v roce 1991 kuželkářských oddíl neslyšících, první na Moravě, ve kterém hrajeme mistrovskou soutěž družstev i se slyšícími. Takže jsem sport neopustil úplně.

Chtěl bych, aby neslyšící měli svobodný výběr povolání bez omezení a bez předsudků a svobodný výběr studia také na vysokých školách. A aby se neslyšící z různých organizací v Brně semkli a pracovali spolu bez předsudků. Věřím, že to už nebude dlouho trvat a noví mladí neslyšící převezmou odpovědnost za osud budoucího pokolení neslyšících.

Zdroj: MÁZEROVÁ ROMANA; BUM BUM ŽAMBOCH, UNIE, měsíčník pro neslyšící občany, ročník V číslo 9, 1996, str.4, NP 2254/1994